Do Kjóta jsem vyrazila sama - bez svého věrného průvodce a opatrovníka, Konosukeho. Nicméně až do vlaku mě Konosuke doprovodil, možná aby měl jistotu, že se neztratím už v Tokiu.
  Cesta z Tokia do Kjóta trvá asi dvě a půl hodiny. Na nádraží jsem měla sraz se Sugako. Problémy trochu nastaly, když jsem v tom přelidněném nádraží lehce zabloudila a místo srazu se Sugako nebyla schopná identifikovat. "To chce klid", říkám si a najednou je Sugako tady.
  Navštěvujeme nejznámější obrázek Japonska - Zlatý palác a vedlejší chrámový komplex (Ryoan-ji). Odpoledne se Sugako vrací zpět do Kóbe a já zůstávám v Kjótu na vlastní pěst. Večer se procházím ulicemi, je to opět davové šílenství a samý "traffic jam". Než dojdu k nejbližšímu chrámu, tak je tma. Procházím tedy zahrady za tmy, což má také své osobité kouzlo. Uličky jsou lemované malými svítícími lampičkami, v chrámu plno lampiónů, Japonci si vůbec potrpí na světýlka. V jedné zahradě se se mnou dává do řeči Japončík venčící pejska a radí mi jít do nějaké Gejša ulice - ale tam jsem nakonec nešla.
  Druhý den pak procházím další chrámy, většinou památky UNESCO. Ke konci dne mám už zahrad "plné kecky" a jdu radši nakupovat suvenýry:-).
  Večer se vracím do Tokia. Na nádraží opět šrumec lidí, pořád přijíždí a odjíždí nějaký šinkanseny. A lidi se mačkaj´ ven a zase dovnitř. Ptám se několika Japonců kam mám jít, naštěstí jsou všichni hodní a nikdy mi neoodmítnou pomoci. A pokud nemluví anglicky, tak alespoň umí namalovat přehledné obrázky.
  Konosuke mi nařídil, že mu mám zavolat až budu sedět ve vlaku. Na mobil se ovšem nemůžu dovolat a přepojovatel na univerzitě mi zarytě tvrdí, že žádný Dr. Okada u nich určitě nepracuje. "No dobře, tak mi dejte linku 296."- "Vy jste mi snad nerozuměla?" Musela jsem trochu vyvinout slovní nátlak, aby mě do té laborky přepojil. Nakonec stejnak zjistil, že toho Okadu v seznamu má, jenom ho nějak neviděl.
  Večer se štastně vracím do svého tokijského bytečku a uťapaná jdu hned spát. :-)